Jaká by měla být rodičovská láska?

pixabay.com

Každý ví, že všichni rodiče milují své děti, a když ne všechny, tak většina – určitě. Existuje však mnoho způsobů, jak milovat své děti.

Pokud jsou vůči dítěti sobecké úmysly (tj. postoj, že dítě rodičům něco dluží), pak je naděje, že zajistí rodičům stáří nebo si uvědomí, co se rodičům nepodařilo, případně požadavek neboť se předkládá vzájemná láska a úcta atd., pak můžeme říci, že taková láska je chybná.

Ve skutečnosti nikdo nikomu nic nedluží. To platí i pro děti. Celkově vzato, pokud už mluvíme o dluzích (které, jak jsme řekli, ve skutečnosti neexistují), děti dávají dospělým mnohem více za péči:

  • právě díky dětem rodiče prožívají úžasný stav mateřské (či otcovské) lásky a duše dostává zážitek, který se nedá koupit za žádné peníze;
  • je to díky dětem, že si rodiče pamatují nepodmíněnou radost, čistotu, jasnost, která jim byla v dětství vlastní, a dokonce tento stav znovu pociťují;
  • právě díky dětem mají rodiče skvělou příležitost v sobě objevit altruismus, milosrdenství, kreativitu a další vlastnosti;
  • je to díky dětem... (mnoho rodičů pravděpodobně bude moci pokračovat v tomto seznamu sami).

Jaká by měla být rodičovská láska?

pixabay.com

Z výše uvedeného vyplývá, že ve skutečnosti děti dávají rodičům mnohem více (a mnohem cennějších věcí), než dávají rodiče dětem.

V ideálním případě není rodičovská láska ničím podmíněna – rodiče milují své dítě, protože ho milují, a vše ostatní je vedlejší.

Jaká by měla být rodičovská láska?

pixabay.com

Tato ideální láska však není tak častá a je častější u žen než u mužů. Není náhodou, že Erich Fromm ve své knize Umění lásky nazval bezpodmínečnou lásku mateřskýa podmíněné otcovský. Píše: „Otcovská láska je láska podmíněná. Její zásada zní: "Miluji tě, protože naplňuješ má očekávání, protože plníš své povinnosti, protože jsi jako já"... Otcovu lásku si je třeba zasloužit... lze ji ztratit, pokud člověk nedělá to, co na počkání pro něj. V samotné povaze otcovské lásky spočívá pochopení, že poslušnost se stává hlavní ctností, neposlušnost hlavním hříchem. A trestem je pro něj ztráta otcovské lásky.

Jaká by měla být rodičovská láska?

pixabay.com

Spolu se sobectvím otcovy lásky si Fromm všímá i její pozitivní stránky: „Protože otcova láska je podmíněná, mohu pro to něco udělat, mohu pro ni pracovat; otcova láska není mimo moji kontrolu, jako láska matky.

Jaká by měla být rodičovská láska?

pixabay.com

A teď si to trochu shrneme. Pro ženy i muže by ideálním vnitřním stavem měla být mateřská láska – láska, která není podmíněná. Přitom k řešení výchovných problémů musí ženy i muži (ve větší míře) na vnější úrovni „projevovat“ otcovskou lásku, jinak může dítě „sednout na krk“ rodičům.

V reálném životě je to často naopak.. Většina z nás vyznává svou lásku k dítěti a dává to na odiv, jako by to bylo, včetně dítěte samotného. A zároveň převládá vnitřní stav otcovské lásky, který vysvětluje „útoky“ na dítě s rozumem i bez něj.

Jaká by měla být rodičovská láska?

pixabay.com

Ross Campbell, autor bestselleru How to Really Love Children, píše: „Jak rád bych mohl říci: „Miluji své děti vždy, bez ohledu na to, co se děje, dokonce i na jejich špatné chování! Ale bohužel, stejně jako všichni rodiče, nemohu to říci vždy upřímně, ruku na srdce. Ale musím si věřit a snažit se přiblížit ke krásnému cíli bezpodmínečné lásky.

Při tom si neustále připomínám, že:

  • to jsou obyčejné děti;
  • chovají se jako všechny děti na světě;
  • v dětském dovádění je spousta věcí, které jsou nepříjemné a dokonce odporné;
  • pokud se budu snažit plnit svou roli rodiče a milovat děti, i přes jejich žerty a triky se pokusí dospět a vzdát se svých zlozvyků;
  • pokud je budu milovat, jen když jsou poslušné a potěší mě svým chováním (podmínečná láska), a pokud jim svou lásku vyjádřím pouze v těchto dobrých (bohužel, vzácných!) chvílích, nebudou mít pocit, že jsou vždy a upřímně milovat. To je zase uvede do nejistoty, zničí jejich sebevědomí, otřese jejich důvěrou v sebe sama. Ve skutečnosti jim to může bránit v rozvoji k lepšímu, aby posílily sebekontrolu a vyjadřovaly se dospěleji. Proto jsem odpovědný za chování svých dětí a jejich nejlepší vývoj o nic méně (ne-li více!) než oni;
  • pokud budu své děti milovat bezpodmínečnou láskou, budou si samy sebe vážit a budou mít pocit míru a rovnováhy, umožní jim to ovládat svou úzkost a tím i své chování, když vyrostou;
  • pokud je budu milovat pouze tehdy, když splní mé požadavky a splní má očekávání, pocítí svou méněcennost. Děti si budou myslet, že je zbytečné to zkoušet, protože tyto rodiče (učitele apod.) nikdy nepotěší. Budou je pronásledovat nejistota, úzkost. Dochází k neustálému zasahování do emočního a behaviorálního vývoje. A opět musím já, rodič, pamatovat na to, že jsem za růst a vývoj dítěte odpovědný stejně jako on sám, ne-li více;
  • kvůli sobě (jako rodič trpící za své děti) a pro dobro svých synů a dcer musím udělat vše pro to, abych svou lásku udržel co nejblíže bezpodmínečné a bezpodmínečné. Koneckonců, budoucnost mých dětí je založena na tomto základu.“

Jaká by měla být rodičovská láska?

pixabay.com

Je jasné, že bezpodmínečná láska není dána člověku od narození (až na vzácné výjimky), vede k ní těžká vnitřní práce, ale není touha vychovávat zdravé a harmonicky vyvinuté dítě dobrým podnětem k tomu, aby tato vnitřní práce byla přece jen proveden?