"Žijeme pro děti" – tak nebo tak nějak, říká mnoho a mnoho rodičů. Tady se ale ukazuje, že existuje dvojí omyl.
- Za prvé není nic dobrého na tom, že rodiče žijí pro své děti – výchova dětí může být pouze nedílnou součástí seberealizace člověka na tomto světě, ale v žádném případě ne hlavním úkolem.
- Za druhé, ve skutečnosti málokdy některý z rodičů žije pro děti, ale málokdo si to uvědomuje. Kdyby takoví rodiče byli k sobě naprosto upřímní, pochopili by, že tím, že žijí pro děti, živí své vlastní „Ego“ („jak jsem dobrý, žiju pro dítě, ale on je opravdu parazit, toho si nevážím). …").
Slavný psycholog a psychoterapeut Michail Efimovič Litvak (autor 30 knih o praktické a populární psychologii a také řady vědeckých článků o psychoterapii a komunikační psychologii) ve svých spisech píše:
„Rodiče, kteří tvrdí, že žijí pro své děti, ve skutečnosti lžou (aniž by si to uvědomovali). „Jak může pořádně vyprat košili,“ říká taková matka, „a učitelka mě odsoudí“ (to znamená, že si košili vypere pro sebe). Taky jsem žila pro děti. Nebylo na tom nic dobrého. Když jsem začal žít pro sebe, bylo to pro mě i pro děti jednodušší. Veškerý výchovný dopad se soustředil do jedné věty: "Nezasahuj do mého života."
Doporučujeme také:
